pondělí 14. dubna 2014

Recenze: Hora duše - Gao Xingjian

Zajímavý, ale podivný literární zážitek od čínského autora, oceněného Nobelovou cenou za literaturu...

Shrnout, o čem kniha je, to je vážně oříšek. No, jde o hodně obtížnou četbu, která však má v sobě určité kouzlo. Nejhorší, a zároveň nezvláštnější je, že zde vlastně nejsou hlavní postavy, ale ve vyprávění se střídají „osoby“ já, ty, ona a on. O obsahu knihy raději nechám promluvit autora z 72. kapitoly....
„Tohle přece není žádný román!“
„A co tedy?“ ptá se on.
„Román by měl obsahovat úplný příběh.“
Říká, že příběhů navyprávěl celou fůru, některé jsou úplné, některé ne.
„Je to všechno kusé, neuspořádané, autor ani neví, jak vystavět souvislou zápletku!“
„Mohl bych prosím vědět, jak jí tedy vystavět?“
„Příběh nejdřív potřebuje základ, ze kterého se bude vyvíjet, musí mít vyvrcholení a nakonec rozuzlení, to ale přece každý o románu ví.“
(str. 452)
„...Lepíte dohromady cestovní deník, útržky toho, co jste různě zaslechl, imprese, glosy, anekdoty, zamyšlení, ovšem bez jakékoliv teorie, bajky, které nejsou bajkami, k tomu přidáte nějaké lidové písně, balady, k tomu ještě čert ví jak slepené zkazky o démonech, které se ale jako mýty netváří, a to vše smícháno dohromady má být román!?“
(str. 453)
Gao Xingjian je čínsky píšící prozaik, dramatik, básník, malíř a fotograf, patří mezi nezařaditelné autory z období tvůrčí vlny v Číně na počátku 80. let. Jeho divadelní hry (Autobusová zastávka, Poplašný signál,...) byly v těchto letech přijímány jako symbol intelektuálního osvobození, právě díky provokativním tématům.
Ovšem roku 1986 byly zakázány a z oblíbeného autora se náhle stal nepřítel režimu, který ho vykresloval jako příživníka bez práce podezřelého z rozvracení ideových činností. Proto byl o dva roky později nucen uprchnout z Číny.

Zážitky a poznámky z této desetiměsíční cesty, od hor až n pobřeží na východě Číny, přírodou i vesnicemi národnostních menšin, poté skloubil se staršími texty, které napsal už na počátku 80. let. A tak vznikla Hora duše, která se žánrově nedá přesně zařadit, přesto její přečtení přináší zvláštní okamžiky o hledání cesty, osobnosti, snů a idejí.
„Člověk se řídí podle země, země se řídí podle nebe, nebe se řídí podle dao, dao se řídí podle sebe,“ deklamuje nahlas, „nepáchej nic proti přirozenosti, neusiluj o nic neuskutečnitelného.“
„Proč ale potom z vědeckého hlediska zachraňovat pandu velkou?“
„To je jen takový symbol, taková útěcha, člověk potřebuje klamat sama sebe, na jedné straně zachraňuje živočišný druh, který již ztratil sílu k přežití, na druhé straně čím dál tím rychleji ničí svoje vlastní životní prostředí...“
(str. 55)
Kniha je plná cestopisných zápisků a duševních stavů, ale také noho historek o banditech, krásných ženách, podivuhodných stvořeních, legend a místních pověstí. Zvláštní je, že se zde pouze střídají osoby já, ty, on a ona, jinak tu hlavní postavy nejsou, což nemusí každému vyhovovat. Navíc se ve vyprávění často střídají, a to působí trochu zmatek.
Děj se skládá z několika linií, které na sebe v podstatě nenavazují, a zdá se, že spolu vůbec nesouvisí, ale po bližším zkoumání objevíte některé spojitosti. Stačí jen vnímat a soustředit se na příběhy.

Autor zde kritizuje a zároveň si „povzdychává“ nad ideovým režimem v Číně, jako své rodné vlasti, že které musel uprchnout, ale nikdy na ni nezapomněl. Přece jen tam prožil mnoho let plných krásných i hrozných okamžiků. Nyní žije v Paříži jako francouzský občan. Jeho nejznámější romány jsou Hora duše a Bible osamělého člověka.
Ironií je, že v roce 2000 za Horu duše obdržel Nobelu cenu za literaturu, ale v jeho domovině se o tom mlčí, protože je vtělením „znečištění ducha“ národa a není zde vítán.

Hora duše se čte velmi pomalu a obtížně, vážně je hodně náročná na soustředění, až jí občas budete chtít zahodit. Přesto z ní něco vyzařuje, co mě ke knize lákalo, abych ji znovu otevřela a začetla se.
Je plná smutku, melancholie, ironie, dlouhé cesty a hledání sami sebe i Hory duše, ale zároveň v sobě má i světlé chvilky, které dokáží pobavit.
„Všichni to říkají, takže ji někdo musel vidět. Všichni říkají, že děd Skamene byl opravdu zvláštní, ani jeho tělo se nerozkládá, zvěř si na něj taky netroufne, a tak tam leží natažený na té pryčně, hubený a vyschlý, a na zdi visí ta jeho puška.“
„To přece není možné, v horách je takové vlhko že ta mrtvola musela dávno shnít a i ta puška už musí výt celá zrezivělá,“ namítám.
(str. 21 - 22)
Nečekejte nic snadného, protože autor se vyžívá v provokativním stylu a kašle na zaběhnutá literární pravidla. Věty jsou dlouhé a často se táhnou téměř přes půl stránky, nečekané změny v osobách vypravěče skeptický tón k náboženství, posvátným místům i ke svobodě a vztahu muže a žen.

Obálka, kterou tvoří autorova malba „Konec světa“, se k tomuto zvláštnímu dílu výborně hodí a svým způsobem ji doplňuje. Opravdu jde o výjimečné literární dílo, které se nesnaží získat čtenáře líbivými řečmi, a přesto (možná i právě proto) čtení knihy Hory duše bere dech.

V dnešním světě „bestsellerů“ jde o vynikající knihu hodnou obdivu a čtenářského zájmu, přestože jde o obtížná, často hůře pochopitelný, mnohovrstvý román.

Hodnocení: 100 %

Název: Hora duše (orig. Lingshan, 2000)
Autor: Gao Xingjian
Překlad: Denis Molčanov
Vazba: Tvrdá s přebalem
Počet stran: 512
Vydal: Academia, 2010 (1. vydání)

4 komentáře:

  1. Páni tak to musí být opravdu skvělé dílo, ale já bych ho momentálně nezvládla přečíst tak, abych si ho vychutnala. Pěkná recenze :)

    OdpovědětVymazat
  2. Hezká recenze. Na jednu stranu se na dílo těším a na druhou mám z toho hrůzu, neboť se určitě ztratím v on, ona, ono :)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásná recenze, ale musím říct, že momentálně bych si nutně potřebovala přečíst něco jednoduchého a optimistického, čtu samý negativní věci...

    OdpovědětVymazat
  4. Mám toho teď moc, takže bych knihu tak neocenila, ale vypadá báječně. Až zas jednou budu mít čistou hlavu, sáhnu po ní :) pěkná recenze :)

    OdpovědětVymazat

Velmi děkuji za váš komentář.