středa 31. května 2017

Smrt krásných srnců - Ota Pavel

Čtenářský klub #MYCTEME je vážně skvělý nápad a jsem moc ráda, že jsem na něj narazila. Díky němu mohu objevovat kouzlo klasiky a nacházet zajímavé knihy, které bych jinak asi neotevřela. A přitom se mezi klasikou najde plno krásných knih. A proč jsou přehlíženy? V mém případě to je jasné, ve škole u toho trčel velký nápis „povinná četba“, a to mě odradilo na mnoho let. Nyní se ovšem pomalu vracím ke klasice a zjišťuji, že není nijak hrůzná, jak nám ji malovali učitelé. A tak jsem si koncem května přečetla Smrt krásných srnců...


čtvrtek 11. května 2017

Skvělý knižní výlet

Dnes v Praze začal veletrh Svět knihy, kam jsme se původně měly s Narciskou vypravit, ale nakonec jsme se dohodly na klidnějším a pohodovějším knižním výletu do Plzně. Přiznám se, že davy lidí mě děsí už na dálku, takže si umíte představit, že Svět knihy (veletržní palác narvaný k prasknutí a lidi tísnící se u stánků vystavovatelů) je doslova horor, proto mám menší výlety mnohem raději.


     A jak tedy knižní výlet probíhal? Do Plzně jsem přijela vlakem ráno před osmou hodinou a zašla si do CrossCafé na snídani. Během toho jsem napsala pohlednici pro Maglaiz a po zaschnutí inkoustu jsem pomalu vyrazila po Americké ulici nahoru do knihkupectví Kosmas, které mám moc ráda. Je to tam přehledné, prodavačky jsou milé a rády poradí, pokud něco hledáte, ale přitom nejsou vlezlé, takže se hned neptají, co hledáte. Možná už mě znají a vědí, že je nejlepší nechat mě bloudit mezi regály. Obvykle jdu pro jednu určitou knihu, ale téměř vždy odcházím alespoň s dvěma. :-) Dnes jsem tam šla pro knihu Válka zrcadel (Tereza Matoušková), ale do náruče mi úplně sama skočila ještě kniha Noční labuť (Zuzana Hartmanová). Prostě jsem si z knihkupectví odnesla dvě knihy. ;-)

neděle 30. dubna 2017

Pýcha a předsudek - Jane Austen

Paní Bennetová je nadšená, na sousední panství se přistěhoval bohatý pan Bingley, což může být skvělá partie pro jednu z jejích dcer, a tak vyšle manžela na „výzvědy“, tedy samozřejmě aby se zdvořile představil a uvítal nového souseda. Jenže pan Bingley sebou přivezl i sestry a přítele pana Darcyho… A tím začíná příběh, kde vládne pýcha a předsudek…


     Na duben v rámci čtenářského klubu #MYČTEME vyšla kniha Pýcha a předsudek od Jane Austen. Knihu jsem ještě nečetla, tak jsem ji hned na začátku měsíce zvědavě otevřela. Nevím, zda byla chyba na mém přijímači nebo v knize, ale přečetla jsem jen kousek a znechuceně knihu odložila. Ty dívky a jejich matky v knize jsou jako houf slepic honící se za vhodným kohoutem, který jim přinese to nejlepší místo v kurníku.
     Mé znechucení došlo tak daleko, že mi kniha způsobila čtecí krizi a já se celý měsíc nedokázala do žádné knihy začíst, vlastně jsem ani nic číst nemusela. Ale po návštěvě Narcisky a koupi pohádky Kráska a zvíře: Zakletá v knize, do které jsem se začetla ve vlaku tak moc, až jsem málem zapomněla vystoupit, jsem si řekla, že dám Elizabeth Bennet ještě jednu šanci. A povedlo se, Pýchu a předsudek jsem napodruhé úspěšně přečetla. Sice nejsem nadšená, ale jako romantická oddychovka to jde číst.

středa 19. dubna 2017

Co číst?

Už od začátku měsíce u mě převládá nechuť ke čtení, což u knihomola je závažná choroba. Obvykle jsem zvyklá přečíst alespoň pět knih za měsíc, někdy zdolám víc, někdy méně, ale čtu pořád. Momentálně pociťuji absťák, protože čtení se pro mě vážně stalo drogou. Nejhorší na tom je to, že bych třeba i měla chuť něco číst, ale nedokážu se začíst.
     Během března jsem chtěla v rámci #My čteme přečíst Pýchu a předsudek, už jsem knihu otevřela, ale po pár stránkách jsem se zasekla a nejsem schopná pokračovat. Jen nevím, zda je chyba na mém přijímači nebo v knize, ale ty sestry mi přijdou jako slepice honící se za vhodným kohoutem. Knihu jsem odložila a otevřela jinou, ale po pár řádcích jsem nedokázala pokračovat a raději šla spát. Ano, čtu obvykle večer asi tak hodinku před spaním.


     Už jsem za půlkou měsíce a pořád nic. Občas se přistihnu, jak stojím před svou knihovnu a pozoruji ty haldy knih, které jako by na mě volaly a vábily mě k sobě písní sirén. Připadám si jako na pustém ostrově smutně pozorující knihy vypadající jako vzdálené ostrovy v nedohlednu. Kde se stala chyba? Proč se knihomol nemůže přinutit otevřít knihu a s chutí se začíst? Jak vyléčit tuto prapodivnou chorobu? Co číst, abych znovu našla chuť číst?