Patnáctiletý kapitán – Jules Verne

Dobrodružná cesta po moři i po africké džungli, kde čeká mnoho nebezpečí a útrap. Podle mého názoru, Jules Verne prostě nemůže zklamat, a tak neváhejte s přečtením...


Velrybářská loď Poutník se vrací do San Francisca, lov se jim nezdařil, a tak vezmou na palubu několik cestujících a po cestě zachrání několik černochů a psa Dinga, který od začátku utočí na lodního kuchaře Negora. Během plavby se námořníkům naskytne příležitost ulovit velrybu, což by se jim velice hodilo. Jenže lov končí tragicky a z celé posádky přežijí jen plavčík Dick Sand a kuchař Negoro. Patnáctiletý plavčík se stává kapitánem lodi a snaží se jí dostat domů. Negoro ovšem zařídí odchýlení od kurzu a loď dopluje až k africkým břehům, kde pro trosečníky z lodi Poutník začíná další nebezpečné dobrodružství...

Patnáctiletý kapitán je příběh mladíka jménem Dick Sand, který je sice sirotek, ale svou pílí a pracovitostí se dostal jako plavčík na loď Poutník. Po tragické ztrátě kapitána a většiny posádky, se sám ujímá velení, přestože k tomu nemá potřebné znalosti (umí číst jen z kompasu), ale je rozhodnut se nevzdat a dovést Poutníka s pasažéry až do domovského přístavu. Bohužel je mu přán nezdar díky zákeřné lsti. A tak se ocitnou všichni v Africe, kde je mladík sice statečný a stále se nevzdává, ale bez zásahu černocha Herkula by to všechno skončilo úplně jinak.
„Chci mluvit s kapitánem, a není-li tu, tak s Howikem,“ odpověděl chladně Negoro.
„Vždyť přece víte, že oba zahynuli!“
„A kdo tedy teď na palubě velí?“ ptal se velmi drze Negoro.
„Já,“ odpověděl bez váhání Dick Sand.
„Vy?“ řekl Negoro a pokrčil rameny. „Patnáctiletý kapitán?“
„Ano, patnáctiletý kapitán!“ odpověděl plavčík a postoupil k lodnímu kuchaři.
Ten ucouvl.
(str. 69)

Paní Weldonová je sice mladá, ale zároveň moudrá a Dick má její plnou důvěru. Je to manželka bohatého muže a podle toho se také chová, ale pyšná a panovačná rozhodně není. Nejdůležitější je pro ni syn Jack, kterého chce ochraňovat. Působí křehce, ale ve vypjatých okamžicích dokáže být pevná a neústupná.

Bratranec Benedikt je v knize za šaška, který se jen honí za hmyzem a nic jiného ho nezajímá. Je to vědec a expert přes brouky, ale jinak je úplně nepoužitelný. V porovnání s Dickem působí naprosto směšně a je to zářný příklad toho, že vzdělání není všechno, hlavně pokud se specializuje pouze jedním směrem. Benedikt není zbabělec, ale spíše ho vůbec nenapadne být odvážný a třeba něco vykonat, protože kolem zrovna proletěla nějaká zajímavá moucha. Dokonce i jeho věznitelé ho vůbec nehlídají a on se bezstarostně toulá okolo otrokářské osady a sbírá své brouky, aniž by vnímal co se kolem něho děje.
Jen je trochu s podivem, že takový odborník přes hmyz nedokáže rozpoznat, zda se nachází na pobřeží Jižní Ameriky nebo Afriky.

Negoro je od počátku divný chlápek, který se s nikým nebaví a drží se od všech stranou. Je prostě podezřelý a brzy se ukáže, že má nekalé plány. Je to bývalý otrokář, který na Poutníkovi jen chtěl zmizet, ale dokáže improvizovat a využije situaci, aby se obohatil.

Kniha ukazuje otrokářství v tom nejhorším světle, kdy je masa afrických černochů vedena přes džungli, slabí jedinci odpadávají a stávají se krmením pro divokou zvěř, ale otrokáři jsou spokojeni a už počítají, za kolik otroky prodají.
José-Antonio Alvez je hlavní obchodník, sice má černou pleť, ale to mu vůbec nedělá problémy nějakého člověka zpeněžit jako kus dobytka. Ale co by byl bez svých nohsledů – míšenec Coimbry, Američana Harrise a Portugalce Negora?
Trh na otroky byl zahájen. Alvezovi agenti se procházeli mezi otroky a sestavovali z nich skupiny mužů, žen a dětí, nestarajíce se o to, oddělují-li matky od dětí. A lze vůbec ty nešťastníky tak nazývat, když se s nimi zacházelo jako s dobytkem? Také Toma a jeho kamarády vodili od kupce ke kupci. Před nimi kráčel agent a vykřikoval cenu, která byla skupině přiřčena. Arabští dohazovači i vnitrozemští míšenci si je přicházeli prohlédnout... Ohmatávali je, otáčeli a prohlíželi jim zuby. Přesně tak to dělají koňští dohazovači, chtějí-li koupit koně. Pak jim házeli hůl a nutili je pro ni běžet a přinést ji zpět, aby se přesvědčili, jak běhají.
(str. 244-245)
Poznáváme tehdejší myšlení (druhá polovina 19. století), kdy život černocha měl jen takovou cenu, za jakou lze prodat. Zní to tvrdě, ale je to tak. I když Verne se snaží o vizi pokroku, stejně jako v jiných románech. Jen tu tentokrát není technický pokrok, ale změna ve společenských předsudcích o barvě kůži, původu a třídním rozvržení. Vždyť hlavní postavou je patnáctiletý sirotek bez jména i peněz, a také černoch Herkules, který neváhá nasadit život pro záchranu svých bílých společníků. Za to bohatí lidé jsou bezradní a čekají, až je někdo zachrání.

Vyprávění příběhu je dosti romanticky naivní, protože stačilo prokouknout úklady Negora a nikoliv se od něj hloupě nechat vlákat do pasti. A pak putování trosečníků s otroky skrz džungli, které téměř všichni až zázračně přežijí. Ano, příběh je naivní, ale má své kouzlo, kterým si mě získal.


Patnáctiletý kapitán je čtivá kniha, a tak se snadno necháte strhnout dobrodružstvím. Vlastně by to se to dalo brát nejen jako dobrodružný román, ale také jako cestopis. Jen někomu může vadit delší popisování všeho okolo, ale podle mě to k Verneovi prostě patří.
A pokud se vám to nelíbí, tak máte jen dvě možnosti – buď to nečtěte, nebo můžete sáhnout po moderním zpracování od Ondřeje Neffa, který některé příběhy od Julese Vernea převyprávěl, popisování zkrouhnul a trochu přepracoval děl. Nejsou to nijak závažné změny, ale třeba Benedikt v jeho verzi vystupuje v jiném světle.

Název: Patnáctiletý kapitán (orig. Un capitaine de quinze ans, 1878)
Autor: Jules Verne
Ilustrace: H. Mayer
Překlad: Václav Netušil
Počet stran: 328
Vydal: Albatros, 1983 (5. vydání – v Albatrosu čtvrté)

Komentáře