pátek 28. února 2014

Recenze: Indiáni na válečné stezce - Miloslav Stingl

Jaký je nejznámější a nejodvážnější apačský náčelník Divokého západu? Všechny nejspíše napadl Vinnetou, ale ten nebyl skutečný. Stvořil ho Karel May. Existoval ovšem jeden skutečný náčelník Apačů, který se zapsal do historie a stal se předobrazem pro legendárního Vinnetoua. To jméno, jenž zaznívalo v prériích, je Geronimo, nejodvážnější a nejvytrvalejší bojovník tohoto kmene.

Když se řekne Divoký západ, všechny napadnou kovbojové, indiáni a lehké ženštiny v salónech. Ale kde hledat pravdu? Opravdu byli indiáni ti zlotřilí zlosynové, kteří přepadávali dostavníky a skalpovali lidi na potkání? A pistolníci byli hrdinové, co s nimi bojovali?

Znáte ten vtip, jak do boje vyjede padesát indiánů, vojáci (či jiné ostrostřelci) jich postřílí šedesát a stejně jich na obzoru zbyde ještě sedmdesát? Jo, přesně takhle to funguje v „Mayovkách“, ale jak to bylo ve skutečnosti? Proč se udatní indiánští válečníci museli vydávat na válečné stezky?

Abychom vše lépe pochopili, tak se musíme podívat dál do historie, až do doby „objevení Ameriky“ roku 1492. Španělé dobývali převážně Střední a Jižní Ameriku, ale Angličané se začali pokoušet kolonizovat Severní Ameriku až kolem roku 1600.
Během počátků se kapitán John Smith usadil a vytvořil Jamestown. On sám se chtěl řídit příkazem krále Jakuba I.: „Běloši mají indiány posílat do škol, vzdělávat v křesťanském náboženství...“, ale ostatní se raději nechávali indiány obsluhovat. A z této doby také pochází i láska mezi Smithem a krásnou indiánskou princeznou Pocahontas, jenž však nevydržela a ona si pak vzala za manžela Johna Rolfa, dokonce se nechala pokřtít na lady Rebeku. Po jejich smrti se rozhořel první velký boj mezi indiány kmene Pamunkeyů, jenž už nechtěli sloužit osadníkům, psal se rok 1622...

Britové okolí Virginie, Massachusetts a Connecticutu nazvali „Novou Anglií“ a britská kolonizace byla v plném proudu. Je pochopitelné, že to se nelíbilo indiánským kmenům, např. Peguatům, kteří osadníky opakovaně napadali v touze zabránit cizinecké expanzi. Ale našli se i tací, třeba kmen Mohykánů, kteří v tom neviděli nic špatného.

A mohla bych pokračovat dál a dál, bledých tváří v Severní Americe přibývalo, protože ke kolonizaci se přidali i Francouzi a Španělé, a většině rudých tváří se to nelíbilo, protože byli vytlačováni z jejich území. Byla období bojů i míru, ale obě skupiny se časem mezi sebou naučili obchodovat, například prodej kožešin byl tak rozšířen, že v letech 1739-1759 prošlo Charlestone na milion dvě stě padesát tisíc kožešin.

Po té vznikla Unie, tak indiáni už prohráli, přesto se nevzdávali... Bledé tváře je utlačovali stále více a hlavně proti rudokožcům měli tři velké „zbraně“ - alkohol, železnice a bizoni. Ohnivá voda se stávala častým platidlem bělochům, kteří whisky vyměňovali za kožešiny a indiáni na ní byli čím dál více závislí. A pak běloši pospojovali celou zemi železnicí a začali systematicky vyhlazovat bizony, kteří byli hlavním zdrojem potravy a kožešin pro indiány.

Indiánské rezervace jsou vlastní kapitolou, dokud byly považovány za nový domov, tak byly vybírány dle potřeb indiánů a žilo se jim tam poměrně dobře. Pak se však politika zvrhla a indiáni byli posíváni do žhavé polopouště v oblasti San Carlos, kde umírali hlady a žízní. A tehdy se proti bezpráví postavili Apačové a započala další válka...
Nelidský zákon z roku 1837 nabízí za každý apačský skalp sto dolarů, za ženský polovinu a za dětský čtvrtinu.
(str. 137)
Velký apačský náčelník Geronimo (apačsky Goyathlay) se stal známý jako „nejhorší, nejstrašnější indián, který žil“ a opravdu se nezastavil před ničím, jen aby pobil co nejvíce bělochů. Za jeho běsněních je ovšem důležité hledat příčinu, a tou byla jeho láska Alopé, kterou zavraždil generál Carrasco i s ostatními ženami a dětmi z tábora. Geronimo prý přísahal, že jí do smrti bude mstít. A přes třicet let se mu to dařilo, než byl uvězněn a ve vězení pak zemřel ve věku jedena devadesáti let, aniž by znovu spatřil své hory. Ale jeho jméno a touha po svobodě přetrvala dál.

Boje mezi bledými a rudými tvářemi neuhasly nikdy, i dnes žijí indiáni toužící po svobodě a obnovení tradic, ale ti už s legendárními bojovníky mají jen pramálo společného. Ti, zahynuli v bitvách, ale jejich věhlasy a jména přetrvávají do dnes. Jako například Pantika Sjednotitele, Černý sokol, Divoká kočka, Asi Yahola, Rudý oblak, Sedící býk, Mangas Coloradas, Victorio...

Kniha je plná faktů z historie „indiánské“ Ameriky, což by se mohlo zdát jako nudné čtení určené pouze historikům či nadšencům tohoto témata. Jenže to je omyl! Kniha dokáže překvapit čtivým vyprávěním mnoha událostí i indiánských hrdinů, které jako by před vámi ožívali.
I já jsem znala pouze Vinnetoua, ale po dočtení jsem o mnoho chytřejší a hlavně mě to bavilo. Strohá historická fakta jsou zaobalena do zajímavých příběhů a vyprávění, za což autorovi patří velké díky, protože zpracovat rozsáhlé téma i pro laickou veřejnost, která by se ráda přiučila.

Indiáni na válečné stezce jsou velice zajímavá kniha, která je doplněna o dobové kresby, rytiny i fotografie. Máme také možnost nahlédnout i do obyčejného života různých kmenů a autor vše doplnil o přehled kmenů a jednotlivých bojů a válek. Vše působí atraktivně, a proto věřím, že zaujme i takové čtenáře, kteří se historií obvykle nezabývají a při hodinách dějepisu obvykle usínali.

Vyčerpávající počtení, na které se musíte soustředit a vnímat historii. Dokonalý zážitek, který stojí za to.

Hodnocení: 100 %
Velmi děkuji Knihcentrum.cz za poskytnutí výtisku k recenzi.
Knihu si můžete objednat na jejich stránkách:

Název: Indiáni na válečné stezce
Autor: Miloslav Stingl
Ilustrace: Petr Pačes
Vazba: Tvrdá s přebalem
Počet stran: 344
Vydal: Jota, 2013
Doporučená cena: 348

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi děkuji za váš komentář.