Hobit a jeho neočekávané dobrodružství

Zažijte jedno velké naprosto neočekávané dobrodružství malého hobita, který se vydá s trpaslíky na cestu, kde zažije mnohé, ale také pozná, co v něm dříme a jakých činů je schopný…

     „Máte odvahu i moudrost, sloučené ve správném poměru. Kdyby si víc našinců dovedlo cenit jídlo a veselí a zpěv nad nahromaděné zlato, svět by byl radostnější.“ 

(str. 236)

     Hobit Bilbo Pytlík si žije spokojeně ve své noře v Kraji, když ho jednoho rána navštíví čaroděj Gandalf. Od té chvíle už pro malého hobita nebude nic jako dřív. Nejdřív se mu do nory nakvartýruje banda trpaslíků s Gandalfem, vyjedí mu spíž a on se upíše jako lupič k dobrodružné výpravě až k Osamělé hoře, kde si hrozivý drak Šmak střeží uloupený poklad…

     Jak může hobit, který nikdy neopustil Kraj, obstát v nebezpečí? Stane se plnohodnotným členem výpravy, nebo bude trpaslíkům na obtíž? Přežije Bilbo všechny nástrahy a dobrodružné situace - zlobry, skřety, vlky, Gluma s Prstenem, Medděda, Orly, elfy, draka…

     V březnu se četl Hobit v čtenářském klubu My čteme. Už jsem jej četla (má recenze je zde), ale vždy se ráda vrátím k Bilbovi a znovu s ním zažívám všechna jeho dobrodružství. Zkusila jsem jak knižní, tak komiksovou podobu, obě mají co do sebe, ale já zůstanu u klasické knihy.

     „Dobré jitro!“ pozdravil Bilbo a také to tak myslel. Svítilo slunce a tráva se svěže zelenala. Ale Gandalf se na něj podíval zpod huňatého obočí, které mu trčelo ještě dál než stinná střecha klobouku.

     „Jak to myslíte?“ zeptal se. „Přejete mi tím dobré jitro, nebo máte na zřeteli, že dnešní jitro je dobré, ať už já o to stojím nebo ne, či že se dnes ráno cítíte dobře sám, anebo že je jitro jako stvořené, aby byl člověk dobrý?“

(str. 13)

     Hobit je pro mě fantasy pohádka, která představuje svět Středozemě a hlavně hobity, v kterých je víc, než si kdokoliv myslí. Dokazují, že i malý človíček může vykonat velké věci. Já tyhle malé lidičky s chlupatýma nohama mám hrozně ráda, tedy až na Froda. A víte proč? Protože Frodo byl už od dětství až příliš nadšený pro dobrodružství, ale když pak v Pánu prstenu došlo na akci, tak kde by byl bez Sama? Zato Bilbo se na dobrodružnou cestu dostal nedobrovolně, vlastně ani nevěděl jak. On jen chtěl spokojeně žít ve své noře, ale Gandalf ho do toho namočil, a tak se chudák Bilbo musel mnohokrát vyrovnat s nebezpečnými situacemi. Dokonce se několikrát ukázal jako nedoceněná součást party, protože trpaslíci na něj jen nadávají a žbrblají, přitom jim párkrát zachránil život.

     „Všichni se potlučeme a rozbijeme na cimprcampr, a k tomu se určitě utopíme,“ brumlali. „Mysleli jsme, že vás napadlo něco rozumného, když se vám podařilo zmocnit se těch klíčů. Tohle je šílenství!“

     „No dobrá!“ odpověděl Bilbo, celý sklíčený, ale také jaksepatří dopálený. „Pojďte se tedy vrátit do svých útulných kobčiček, já vás tam zase zamknu a můžete si tam pohodlně sedět a vymýšlet lepší plány - jenomže nemyslím, že by se mi podařilo zmocnit se klíčů ještě jednou, i kdybych měl chuť se o to pokusit.“

(str. 152-153)

     Trpaslíci jsou povahově dost rozdílní od hobitů, takže ani neví divu, že Bilba neustále podceňují. Já měla nejraději asi Balina, protože byl přátelský a moudrý. Za to Thorin si mě v knize nezískal. Už od začátku se choval jako by mu patřil svět a Bilba podceňoval ze všech nejvíc, a hlavně ho nedocenil, když jim hobit pomohl. Až na úplném konci si konečně uvědomil své chyby, ale dobře mu tak.

     Drak Šmak by si v knize zasloužil mnohem víc místa. Ty jeho rozhovory s Bilbem jsou prostě boží a nedokážu se jich nabažit. Je to nádherný a majestátný tvor, jen je asi moc pyšný, a na to dojede, chudáček ohnivý.

     „No tak zloději! Čichám tě a cítím tvůj pach. Slyším tvůj dech! Pojď dál! Posluž si ještě, je toho tady spousta na rozdávání!“

     Ale tak dalece Bilbo přece jen nebyl drakovědy neznalý, a jestli Šmak doufal, že ho snad naláká, byl jistě zklamán. „Ne, díky, ó strašlivý Šmaku!“ odpověděl mu hobit. „Nepřišel jsem si pro dary. Chtěl jsem se jenom na vás podívat, jestli jste opravdu tak ohromný, jak vyprávějí pověsti. Nevěřil jsem jim.“

     „Teď jim už věříš?“ opáčil drak trochu polichoceně, i když Bilbovi nevěřil ani slovo.

     „Opravdu, písně a pověsti zůstávají daleko za skutečností, ó Šmaku, nejpřednější a největší z katastrof!“ odpověděl Bilbo.

     „Na zloděje a na lháře máš dobré způsoby,“ poznamenal drak. „Zřejmě znáš moje jméno, ale já si nepamatuju, že bych tě byl kdy čichal. Kdo jsi a odkud pocházíš, jestli se smím zeptat?“

     „Jistěže smíte! Přicházím zpod kopce, a přes hory a pod horami vedla moje cesta. A vzduchem. Jsem ten, kdo chodí neviděný.“

     „Tomu docela věřím,“ řekl drak, „ale to je sotva tvoje obvyklé jméno.“

     „Jsem hledač stop, ničitel pavučin a moucha s žihadlem. Byl jsem vybrán kvůli šťastnému číslu.“

    „Rozkošné tituly!“ ušklíbl se drak. „Ale šťastná čísla vždycky nevycházejí.“

     „Jsem ten, kdo pohřbívá své přátele zaživa a topí je, a zase je zaživa vytahuje z vody. Přišel jsem ze dna pytle, ale v žádném pytli jsem se neocitl.“

     „Tohle už nezní tak věrohodně,“ odfrkl si výsměšně Šmak.

    „Jsem přítel medvědů a host orlů. Jsem výherce prstenu a nositel štěstí. Jsem jezdec na soudku,“ pokračoval Bilbo, který v té hádankovité řeči začínal zalíbení.

     „To už je lepší!“ podotkl Šmak.

(str. 184-185)

     Orlové jsou velkolepé bytosti ochraňující Středozem, a hlavně nemají rádi skřety, takže pokud jim mohou překazit špatnosti a lumpárny, tak rádi pomohou i hrdinům z knihy. Já je mám ráda, protože nejsou na ničí straně, bojují proti zlu, ale zároveň si udržují odstup a umí být hrdí na svůj původ.

     Medděd je má hodně oblíbená postava, protože je takový strážce přírody a skřety nenávidí, takže jim rád škodí. Ostatní zvířata jej poslouchají a on jim poskytuje útočiště. I v lidské podobě se občas chová jako medvěd, bručí a je nevrlý, ale uvnitř je to dobrák, jen se k němu nepřibližujte, když se přemění ve velkého medvěda.

     „Nenajali jste si mě, abych zabíjel draky, to je práce pro válečníky, ale abych uloupil poklad. A já s tím začal co nejlíp, jak to šlo. Čekali jste snad, že přiklušu s celým Thrórovým pokladem na zádech? Jestli už jde o výčitky, měl bych k tomu taky co poznamenat. Měli jste si přivést pět set lupičů, a ne jednoho. Vašemu dědovi to slouží ke cti, ale vy nemůžete tvrdit, že jste mi někdy objasnili obrovský rozsah jeho bohatství. Potřeboval bych celá staletí, abych to všechno vynosil nahoru, i kdybych byl padesátkrát větší a kdyby byl Šmak krotký jako králík.“

(str. 183)

     Dovolím si zmínit, že se kniha dočkala filmového zpracování, jak moc zdařilého, to ať každý posoudí sám. Nemůžu říct, co je lepší, protože se to obojí podle mě nedá srovnávat. Filmaři pojali knihu po svém a vytvořili z ní trilogii, která si žije svým životem a s knihou má jen něco společného. Je mezi nimi tolik rozdílů (například Azog je už dávno mrtvý, a skřety vede Bolg), že jsou to dva rozdílní Hobiti. Jelikož kniha je docela tenká, tak na tři filmy do děje prostě museli přidat něco navíc a hlavně nějakou pořádnou akci, jinak by diváci v kinech chrápali od začátku do konce.

     Netvrdím, že je kniha nudná, to vůbec ne, ale tam kde filmy sázejí na bojové scény, tak Tolkien sázel na kouzlo slov a popisování, takže v knize rozhodně nečekejte velkou akci. Ano, trpaslíci prchají před vlky, prchají před skřety, setkají se s pavouky atd., ale všechno je v knize tak nějak v klidu. Je tu napětí, ale prostě kniha si plyne svým tempem. Vždyť samotná závěrečná bitva pěti armád je jen na pár stránkách a v ději moc nevynikne.

     Kniha se mi četla velmi dobře, tak jsem ji otevřela už několikrát a do budoucna se k Hobitovi určitě ještě vrátím. Mám tento příběh mnohem raději než rozsáhlejšího Pána prstenu. Děj běží svým tempem, někdy trochu přibrzdí, jindy se zase rozuteče. Tolkien hodně popisuje, ale to vůbec nevadí. Navíc během knihy uběhne hodně času, protože třeba jen na konci, než se výprava dostane k Osamělé hoře, tak uběhne několik týdnů. Někomu čtení nemusí vyhovovat, ani bych knihu nikomu nevnucovala, ale já ji mám ráda.

Název: Hobit, aneb Cesta tam a zase zpátky (orig. The Hobbit, 1937)

Autor: John Ronald Reuel Tolkien

Překlad: František Vrba

Vazba: Tvrdá s přebalem

Počet stran: 256

Vydal: Argo, 2005 (5. vydání, v Argu první, revidované - dotisk)

     Kromě knihy jsem ještě zkusila komiksové zpracování Hobita, které mohu také doporučit, hlavně pokud máte raději obrázky s málo textem v bublinách, než hodně textu a popisování v běžné knize. Ovšem ani to není pro každého. Já dlouho komiksu odolávala a vlastně jsem nechápala, co na něm kdo vidí, ale v poslední době objevuji jeho kouzlo.

     Komiks má tu nevýhodu (nebo výhodu?), že autor má o postavách určitou představu, a tak je ztvární na obrázcích, ale já jen valila bulvy. Nevím, možná je to tím, že už jsem viděla filmy, takže mám k postavám přiřazené herce, ale třeba Bilba nebo Thorina jsem si i podle knihy představovala jinak.

     Autoři vzali původní text a zpracovali jej do komiksové podoby, děj zůstal pochopitelně stejný, ale je v některých chvílích zjednodušený. Ovšem zásadní momenty nebo slavné scény jsou zachovány. Pokud se vám tedy nechce pustit do knihy, tak můžete zvolit komiks a dozvíte se, jak příběh Bilba Pytlíka dopadl.

     Můj názor je takový, že nemůžu říct, co je lepší. Kniha i komiks mají co do sebe, takže si prostě zkuste, co vám vyhovuje. Já ovšem budu dávat přednost knize, líbí se mi víc.

Název: Hobit (orig. The Hobbit, 1991)

Autor: J. R. R. Tolkien

Ilustrace: David Wenzel

Text upravili: Charles Dixon a Sean Deming

Překlad: Stanislava Pošustová

Vazba: Brožovaná

Počet stran: 144

Vydal: Mladá fronta, 2003 (1. vydání)