Strašidlo Cantervillské - Oscar Wilde

Jaký osud čeká strašidlo, které už dlouhá staletí straší v sídle Canterville, když se tam nastěhuje nová rodina? Smutek, děs, hrůza, ale i vtip, humor a veselý, to vše a nejen to, najdete v útlé knížce Strašidlo Cantervillské.

     Americký vyslanec Hiram B. Otis koupí staré sídlo Canterville a nastěhuje se do něj i se svou rodinou. Hodně lidí ho od tohoto záměru odrazovalo, dokonce i prodávají lord Canterville jej varoval, že tam straší a nikdo tam dlouho nevydrží. Američan se tomu jen zasměje, vždyť něco jako duchové či strašidla přece neexistují… Jenže v knihovně je krvavá stopa, která se na tomto místě objevuje už od vraždy lady Eleonory de Canterville v roce 1575, jak se dozví od staré hospodyně paní Umneyové. A první noc je ze spánku vyruší hrozný randál a řinčení řetězů… 
     Že by strašidlo skutečně existovalo? Jak si americká rodinka poradí s těžkostmi společného domu se strašidlem? No, myslím, že s nadhledem a chudák strašidlo, které v sídle straší už tři sta let.

     „Mylorde,“ odvětil vyslanec, „koupím ten zámek se vším všudy, se zařízením i se strašidlem. Pocházím z moderní země, kde máme všecko, co se dá koupit za peníze. U nás je přece tolik čilých mládenců, kteří flámují v kdekterém koutu ve Starém světě a unášejí vám vaše nejlepší herečky a operní primadony, tak počítám, že i kdyby se v Evropě našlo něco takového jako strašidlo, že bychom to moc brzy měli doma, někde ve veřejném muzeu nebo jako atrakci na ulici.“

     „To strašidlo bohužel opravdu existuje,“ řekl lord Canterville, „ i když třeba odolalo nabídkám vašich podnikavých impresáriů. Je známo už tři století, přesně od roku 1584, a objevuje se vždycky před smrtí některého člena naší rodiny.“

     „To rodinný lékař taky, což o to, lorde Canterville. Ne, ne, nic takového jako strašidlo se nikde na světě nevyskytuje, pane, a mám za to, že ani kvůli britské aristokracii přírodní zákony platit nepřestanou.“

     „Vy Američané žijete arci přírodním životem,“ odvětil lord Canterville, který poslední poznámku páně Otisovu nepochopil, „ a když vám strašidlo v domě nevadí, pak je všechno v pořádku. Ale nezapomeňte, že jsem vás varoval.“

(str. 9-10)

     Strašidlo Cantervillské jsem četla někdy v dětství a pamatuji si, že se mi moc líbilo. Tak proč se po letech k této strašidelné pohádce nevrátit? Nejspíš bych si na knihu nevzpomněla, ale objevila se v anketě v klubu My čteme. Sice prohrála a daný měsíc se četlo něco jiného, ale já hlasovala pro tuto knihu, tak jsem se rozhodla, že si jí přečtu. A víte co? Líbí se mi stejně jako tenkrát, nebo snad ještě více. :-)

     Hlavní postavou je sir Simon de Canterville, toho času strašidlo. Zavraždil svou manželku Eleonoru a o devět let později záhadně zmizel. No, jelikož od té doby straší na zámku, tak je jasné, že jej nečekal zrovna šťastný osud. Ale co se s ním stalo? A jak zemřel? Tyhle otázky by asi zajímalo více lidí, kdyby ovšem strašidlo nevyděsilo už tolik lidí, že v sídle nikdo dlouho nezůstane. Ano, rozhodně se za ta tři staletí naučil mnoho mistrovských kousků na strašení a děšení lidí.

     Když se mu do baráku nastěhuje nová rodina, hned první noc se chopí své strašící povinnosti a chrastí řetězy. Co se ale nestane, pan Otis není vůbec vyděšený, jen ho zdvořile pořádá, aby si namazal řetězy a nedělal kravál. A aby toho nebylo málo, ještě je napaden dvěma uličníky. To si má strašidlo nechat líbit? Ne, musí tvrdě zasáhnout a na Američany připraví svůj nejlepší kousek…. Jak se mu ale povede, když nikoho neděsí?

     V mdlém měsíčním světle spatřil přímo před sebou starého muže příšerného vzezření. Oči mu žhnuly jako rudé uhlíky a dlouhé šedivé vlasy mu spadaly přes ramena v pocuchaných spletencích. Roucho, jehož střih byl starodávný, měl ušpiněné a rozedrané a na zápěstích a kotnících mu visely těžké okovy a zrezivělá pouta.

     „Vážený pane,“ řekl pan Otis, „musím vás opravdu důrazně požádat, abyste si naolejoval ty řetězy, a přináším vám k tomu účelu lahvičku TAMMANYHO MAZADLA S VYCHÁZEJÍCÍM SLUNCEM. Tvrdí se, že dokonce účinkuje po jediném použití. Na obalu je o tom řada svědectví od několika nejvýznamnějších domorodých duchovních. Nechám vám je tadyhle i svíček do ložnice, a kdybyste si přál, milerád vám ho opatřím víc.“ S těmi slovy postavil vyslanec Spojených států lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a uložil se ke spánku.

     Cantervillský duch stál chvilku zcela bez hnutí v pochopitelném rozhořčení. Pak divoce srazil lahvičku na vyleštěnou podlahu a rozehnal se po chodbě, vyrážeje duté ston a vyzařuje sinavé zelené světlo. Ale právě když dorazil na vrchol hlavního dubového schodiště, rozlétly se jedny dveře, objevily se dvě bíle oděné postavičky a kolem hlavy mu zasvištěl veliký polštář. Času nebylo zřejmě nazbyt, duch se tedy kvapně uchýlil do čtvrté dimenze prostoru, což mu umožnilo uniknout. Zmizel skrze ostění a dům zcela ztichl.

     Když dorazil do malé tajné komůrky v levém křídle, opřel se o měsíční paprsek, aby nabral dech, a pokoušel se ujasnit si své postavení. Ještě nikdy za celou svou skvělou a ničím nerušenou třistaletou životní dráhu nebyl takhle hrubě uražen...

(str. 21-24)

     Rodinu amerického vyslance pana Otise tvoří jeho manželka Lukrecie, nejstarší syn Washington, patnáctiletá dcera Virginie a ještě dvojčata, kteří neustále vymýšlejí lumpárny. Ti dva čiperové si ze strašidla udělají terč a připravují na něho důmyslné pasti. Jednou ho vyděsí „duchem“, jindy ho polejí džbánem vody.

     Celá rodina je velmi praktická, a tak mají úžasný čistič na skvrny, který si hravě poradí s krvavou skvrnou v knihovně, dokonalé mazadlo na kov, aby strašidlu neřinčely řetězy, nebo kapky na žaludeční obtíže, když strašidlo vydává ďábelský smích. Je jasné, že tohle je válka mezi strašidlem a moderní rodinou, která si neváží aristokratických zvyklostí.

     V knize je hodně scén, u kterých budete prskat smíchy, ale zároveň mi bylo strašidla líto. Tahle mrtvá postava si získala mé sympatie, takže věčné legrácky dvojčat jsem neschvalovala. Chudák Simon, straší už tři století a teď aby se děsil, co na něj ty dva uličníci zase vymysleli.

     Ani nevím proč, ale tahle dvojčata mi připomněla Freda a George Weasleyovi. Asi to je tím, že také vymýšlí všelijaké lumpárny, legrácky a šprýmy. Neví si s nimi rady dospělí ani strašidlo.

     Kromě strašidla si mě získala také Virginie, která se velkou část knihy moc neprojevuje, ale jako jediná si ze strašidla nedělá legraci. Je tichá, zamlklá, ale zároveň také dost emancipovaná, takže ráda jezdí na koni a jen tak jí nic nevyděsí.

     Z počátku vypadá jako postava do počtu, ale na konci má nejdůležitější a nejtěžší úkol, který je spojen se strašidlem. Obstojí dívka v děsivé zkoušce? Bude v sídle konečně klid?

Až zlatovláska jako květ

k modlitbám pohne hříšný ret,

až suchá mandloň rozkvete,

zalita slzou dítěte,

pak přijde doba šťastných chvil

a klidný bude Canterville.

(str. 63)

     Strašidlo Cantervillské je krásná pohádka, která si mě získala a já se k ní určitě ještě vrátím. Tento duchařský příběh, který je obohacen o ilustrace Cyrila Boudy, je úžasné čtení. Není to nic složitého, má to velmi jednoduchý děj, ale o to hezčí pozadí a atmosféru, která je trošku strašidelná, smutná i vtipně veselá. Mohu jedině doporučit.

Název: Strašidlo Cantervillské (orig. The Canterville Ghost, 1887)

Autor: Oscar Wilde

Ilustrace: Cyril Bouda

Překlad: Jiří Zdeněk Novák

Počet stran: 88

Vydal: Albatros, 1996 (v Albatrosu 1. vydání)