Tulák po hvězdách - Jack London

Pokud se řekne Jack London, tak se mi vybaví knihy Bílý tesák a Volání divočiny, které jsem četla někdy na základní škole a moc si je nepamatuji. Proto když v klubu #MYČTEME zvítězila v anketě na srpen kniha Tulák po hvězdách, byla jsem ráda a těšila se na čtení. Sehnala jsem si výtisk z klatovské knihovny ze skladu, které je z roku 1972 a trošku (hodně) v salátovém vydání, ale o to je krásnější, jen jsem musela dávat pozor, aby se mi listy nerozsypaly.


     Profesor agronomie Darrell Standing je odsouzen za vraždu kolegy na doživotí. Trest si odpykává ve věznici v San Quentinu, kde má od počátku konflikty se správcem a dozorci. Jeho nezlomná vůle a vzdělanost zapříčiní jeho pád až na samotné dno, kdy je celé dny držen v samovazbě ve svěrací kazajce. A tehdy se odpoutá od těla vydá na cestu za svobodou...

     Jsem asi vážně divná, protože potřebuji mít na knihu náladu a chuť, jinak se do ní prostě nezačtu, i když je sebelepší. V neděli dopoledne jsem Tuláka po hvězdách otevřela, přečetla pár stránek a cítila, že to není ono a raději ho odložila. Místo toho jsem přečetla Dospělost je mýtus a užila si to. No, nedalo mi to. Další den, tedy v pondělí jsem během čekání Tuláka znovu otevřela a začetla se. Nevím, najednou jsem se na knihu dívala úplně jinýma očima a vyprávění jsem propadla.
     Hlupáci, bázlivci, lidé, kterým chybí vášnivý smysl pro právo a jeho nebojácnou obhajobu, takový lidé bývají vzornými vězni. Děkuji všem bohům, že Jake Oppenheimer, Ed Morrell a já jsme nikdy vzornými vězni nebyli.
(str. 37)
     Kniha nepatří mezi nejlehčí čtení a hlavně ty snové části z jiných životů mohou spoustu čtenářů odradit. S magickým realismem nemám moc zkušeností, ale tahle kniha mi do něj přesně zapadá. Na jednu stranu se dočtete spoustu realisticky popsaných podrobností z vězení, ale na druhou stranu je tu mnoho snů a vzpomínek na minulé životy. Ať už tomu věříte či nikoliv, tak se během tohoto „cestování časem“ podíváte na různá místa světa v různých časech.

     Ano, kniha si pohrává s myšlenkou minulých životů a nekonečného koloběhu zrození i smrti. Dokonce se autor odhodlal postoupit dál a posouvá to až na filozofickou úroveň. Je smrt opravdu konec, nebo pouze další dílek v nekončícím kruhu? Co přijde po smrti? Zrodíme se znovu? Je možné, aby si člověk vzpomněl na své minulé životy? Smrt prostupuje celou knihou, ale není to něco, čeho bychom se měli bát, ale spíš jen další cesta.

     Co přivedlo hlavního hrdinu Darrella Standinga na pouť mezi hvězdami, sny a věčností? Jeho příběh (a celá kniha) je dost chmurný a depresivní. Za vraždu byl odsouzen na doživotí, a tak se dostal do vězení. Býval profesor, takže byl inteligentní a to se stalo trnem v oku správce Athertona, který byl omezený a chtěl mít nad všemi vězni moc. Nezlomnou vůli se rozhodl zlomit, a tak Darrell Standing strávil pět let v samovazbě, kde trpěl odloučením od světa, mučením těla i duše. Naštěstí měl ve vedlejších celách spoluvězně - Jake Oppenheimer a Ed Morrell, kteří spolu komunikovali pomocí ťukání. A tak se dozvěděl o „malé smrti“, což byl jediný způsob, jak přečkat pobyt ve svěrací kazajce. Správce se totiž rozhodl hlavního hrdinu zlomit, tak Darrell trpěl v kazajce až deset dní v kuse a přesto to přežil. Jak? „Malá smrt“ je vlastně meditace na vysoké úrovni, kdy si tělo „umrtvíte“ a srdce tluče velmi pomalu. A v tomto stavu se vydal na cestu za volností ke hvězdám a minulým životům.
     „Příliš velký ničema, než aby mohl žít, a příliš velký mizera, než aby zemřel,“ poznamenal správce... „Nezlomím-li tě já, zlomíš ty všechny rekordy ve svěrací kazajce.“
(str. 136)
     „Kdo to kdy slyšel, aby se člověk po deseti dnech ve svěrací kazajce usmíval?“
(str. 136)
     Život ve vězení nebyl procházkou růžovým sadem, protože dozorci a hlavní šéfové měli hlavní slovo. Navíc správce věznice se domnívám, že je místní vládce, takže vězňům znepříjemňoval život, jak jen to šlo. Proč si do tich ubožáků pořádně nekopnout? Proč by to neměl dělat, když mohl? Popis vězeňských praktik byl realistický a hodně depresivní, jelikož vězni neměli žádná práva. Nejlíp se měl tupý hlupák, který prostě zapadal do stáda, ale někdo, jako např. inteligentní profesor, jenž se nebál říct svůj názor, tak měl velké problémy a byl označen jako nenapravitelný vězeň.
     Mučení, ponižování, zlomení vůle, to byla náplň práce dozorců. A pokud měl někdo silnější vůli než ostatní, tak mu udělali ze života hotové peklo. Samovazba byla nejspodnější částí pekla a zavírali se tam jen ti nejhorší vězni. Darrell Standing byl jedním z nich, a přitom spáchat jen jednu vraždu v záchvatu zuřivosti, ovšem nejvíc se provinil tím, že byl vzdělaný, říkal pravdu i svůj názor, a hlavně se nehodlal sklonit před nikým. A tak nečekejte happyend, protože blbci vládnou světem a ti nikdy nemohou dovolit, aby ten chytrý nad nimi zvítězil.

     Ještě je v knize jedna postava, která dost překvapí, a to doktor Jackson. Měl za úkol dohlížet na zdravotní stav vězňů a vyjádřit posudek, zda je ten člověk schopen přežít trest. Doktor by měl lidem pomáhat, ale tenhle obvykle zhodnotí stav pacienta jednoduše... Co na tom, že vězeň je zbitý, podvyživený a na pokraji sil? Verdikt je jasný - simuluje a další trest zvládne!
     Avšak hlavní nepřítel byl doktor Jackson. Pro něho jsem byl novinkou a neustále toužil dovědět se, kolik ještě vydržím, než se zhroutím.
     „Dokáže vydržet dvacet dní v jednom tahu,“ holedbal se přede mnou správci.
(str. 182 - 183)
     Autor si dopisovat s několika vězni a zajímavostí je, že kniha je inspirována skutečným příběhem odsouzeného Ed Morrella, který byl neprávem odsouzen za vraždu.

     Tulák po hvězdách je dobrodružný román s příměsí filozofie, úvahami o reinkarnaci a popisy z vězení. Cesty do minulých životů jsou trošku zdlouhavé, ale stojí za přečtení. Celkově na mě kniha velmi zapůsobila a byl to výjimečný zážitek.

Název: Tulák po hvězdách (orig. The Star Rover, 1915)
Autor: Jack London
Překlad: Josef Pospíšil
Počet stran: 288
Vydal: nakladatelství Svoboda, 1972 (2. vydání - ve Svobodě první)

Komentáře

Okomentovat

Velmi děkuji za váš komentář.