Šepotání - A. G. Howard
Kdo by neznal
pohádku od Lewise Carrolla o Alence, která se králičí norou dostala až do Říše
divů, kde zažila mnohá dobrodružství a nakonec se vrátila domů. Co když tím
všechno neskončilo, ale místo toho tím Alenka předala svému rodu prokletí?
Alyssa
Victorie Gardnerová sbírá brouky a dělá z nich obrazy. Mohla by jít jen o
trochu morbidní umění, kdyby to ovšem nedělala jen proto, aby alespoň na chvíli
utichl šepot hmyzu, který slýchává. Její matka Alison má stejnou schopnost a
zbláznila se z toho, takže se už několik let nachází s ústavu, a Alyssa
se bojí, aby nedopadla stejně. Jde o rodinné prokletí předávané mezi ženami
rodu a trvá již od doby, kdy se jejich předek Alena Liddellová vrátila
z Říše divů. To ona posloužila Lewisu Carrollovi jako předloha, když psal
Alenku z Říše divů.
A
nyní se Alyssa musí rychle rozhodnout, zda má odvahu zlomit rodinné prokletí.
Její matka je na tom čím dál hůř a jen Alyssa to může dokázat. Proto se vydává
do nebezpečného světa a projde králičí norou. Jenže všechno se komplikuje, když
se do Říše divů dostane nejen Alyssa, ale také její kamarád Zach. Oba jsou
vrženi do neznámého světa, který je ještě nebezpečnější, než se domnívali a
také temnější. Dokáže Alyssa projít zkouškami a napravit chyby své
předchůdkyně? A co od ní chce tajemný můří Morfeus?
Autorka má ráda
příběh od Lewise Carrolla a prostě jí zajímalo, jak to bylo s Alenkou dál
po návratu ze Říše divů. Šepotání je tedy původní Alenkou hodně inspirované,
ale zároveň se tu najde mnoho změn. Na první pohled je nová Říše divů temnější
a ještě podivnější, než ta původní. Setkáme se zde se známými postavami jako
například Bílý králík, Kloboučník, Červená královna, houseňák nebo kočka Šklíba.
Ale hned na první pohled poznáte, že s nimi něco nehraje a jsou jiné, než
si je pamatujete.
Alyssa se Zachem
se musejí hned na začátku vypořádat s mluvícími květinami, které si jaksi
rády pochutnávají na mase a působí mírně jako zombie. Naštěstí mají sebou
vydání Alenky v Říši divů, takže se mohou přečíst, co by měli udělat, aby
si zachránili život. Další poněkud groteskní postavou je králíček Vzteklíček,
který se nám poněkud rozpadl a je z něho převážně jen kostra, až na hlavu,
což mu na kráse moc nepřidá. Není tedy divu, že naše hrdiny (ale také čtenáře)
čeká ještě mnohá překvapení. Vážně se nemůžete spoléhat, že ten svět znáte,
protože spousta věcí je prostě jinak.
Popadnu ho za rameno. „Ty ses nepraštil do hlavy, Zachu. My jsme doopravdy tady. Tohle je skutečnost.“„Jasně.“ Ucouvne. „Ale to by znamenalo, že jsi fakt proskočila zrcadlem a já za tebou. Potom jsem se zasek v koruně stromu a musel slézt dolů, abych tě našel. Ne. Tohle nemůže bejt pravda.“„Tohle se nemělo stát,“ zamumlám v marné snaze odehnat dorážející pocity viny. „Říše divů je moje noční můra. Ne tvoje.“„Říše divů?“ Ukáže na tunel nad našimi hlavami. „Tak tohle je králičí díra?“(str. 113 - 114)
Zápletka se
pochopitelně točí okolo trojúhelníku – Alyssa, Zach a Morfeus, což jsou hlavní
postavy knihy. Autorka se tak zachovala jako většina autorů young adult,
z čehož vyplývá, že Alyssa se chudák nebude moct rozhodnout, zda chce
Zacha nebo Morfea a bude zmatená. Všechna ta dobrodružství jsou odsunuta do
pozadí, což je prostě škoda. Říše divů skrývá hodně velký potenciál, a pokud by
se autorka více soustředila na vykreslování tohoto fantazijního světa, tak by
udělala lepší. Netvrdím, snažila se obstojně, ale stále je to hlavně romance
než fantasy. A závěr? Ten je až pohádkově sladký, jak to všechno dobře dopadlo.
Alyssa se nejvíce obává toho, že jednou
skončí stejně jako její matka, tedy uzavřena v blázinci, kde ji budou
muset spoutávat svěrací kazajkou, aby neublížila sobě nebo okolí. Slýchává
totiž šepot brouků i květin, a protože chce alespoň na okamžik klid, ta se
naučila skvělý způsob, jak brouky umlčet. Mrtvý brouk je totiž zticha, a tak je
chytá a pak z nich vytváří obrazy. Je to však řešení? Po proskočení
zrcadlem ke králičí noře se rozhodne, že se svým prokletím bude bojovat.
Rozhodně není žádná naivní dívenky, která potřebuje zachraňovat, protože se umí
o sebe postarat sama. Jen možná až příliš důvěřuje záhadnému Morfeovi, ke
kterému jí to velmi táhne.
V Říši divů sleduje každý své vlastní zájmy. Výměnou za můří duše mě posílá rovnou za tím, který mě celý život využíval.Se slzami v očích projdu zrcadlem.Kéž bych nikdy neprošla prvním zrcadlem. Kéž bych nikdy nenašla králičí díru. Kéž bych se nikdy nenarodila.(str. 337)
Zach je typický rytíř v zářivé
zbroji, který pro svou milovanou klidně obětuje život. Sice je to normální kluk
s talentem pro umění a s Alyssou jsou dlouholetí kamarádi, ale ve
skutečnosti jí miluje, což je jasné asi všem okolo, kromě těm dvěma. Co se týče
lásky, mají oba dlouhé vedení.
Morfeus, tajemná můra, který je ovšem
velmi fešný a okouzlující, takže si hlavně ženské pokolení dokáže omotat kolem
prstu. Není divu, že jeho kouzlu Alyssa podlehne. O začátku je jasné, že na
tomhle chlápkovi něco nehraje, takže hlavně Zachovi se vůbec nelíbí. No, jenže
Alyssa dokáže být dost paličatá a nikoho nemusí poslouchat, tak Morfeus může
dosti ovlivňovat její cesty osudu.
Do knihy jsem se
pustila vlastně jen proto, že jsem na ní četla dost recenzí, které slibovali
úžasné počtení, tak jsem na vlastní oči chtěla vidět to něco výjimečného. No,
asi jsem slepá, ale kniha mě nikterak nenadchla. Kdyby se autorka více věnovala
fantasy linii a co nejvíc ostříhala ten nudný a stereotypní milostný
trojúhelník, tak by udělala líp.
Šepotání není
špatná kniha, jako lehká oddychovka je obstojný průměr a občas se u ní čtenář pobavíte,
ale nic extra to také není.
Nejsem si ani
jistá, zda se pustím do druhého dílu, protože mě to k dalšímu čtení příliš
neláká. Příběh totiž skončil velkým happyendem, takže kdyby další pokračovaná
nebylo, tak mi to vůbec nevadí. To se mnohem raději vrátím do dětských let a
přečtu si původní Alenku, protože ta má vážně úžasný příběh plný fantazie.
Název: Šepotání (orig. Splintered, 201)
Autor: A. G. Howard
Překlad: Magdaléna Stárková
Vazba: Vázaná
Počet
stran: 416
Vydal: CooBoo, 2015 (1. vydání)
Já myslím, že to je všeobecný problém (z mého pohledu) téměř každé YA - milostný úhelník je vždy nad svět/dobrodružství/zajímavé okolí. A to mě prostě nebaví (stejný problém jsem třeba viděla i v Selekci, mě fakt nezajímá její zmatení, ale více zázemí toho světa, ale třeba je to v tomto případě v dalších knihách lépe vysvětleno, jenže mně to vždy sebere chuť další knihy vůbec číst).
OdpovědětVymazatNevím, asi už jsme na podobné věci prostě odrostlé. :D Přitom pohádky mi s věkem přijdou geniálnější a geniálnější. :D
Hnízdo zvrhlé Narcisky
Tak to jsme na tom stejně, já to čas od času s nějakou knihou zkusím, třeba Artyčoková srdíčka mě mile překvapila, protože to vlastně není romance, ale spíš kniha o životě a smrti. Ale jinak se většinou pořádně nedá číst, jedině jako slaboduchou oddychovku. Stále totiž doufám, že se objeví autor, který se vykašle na zaběhnuté stereotypy young adult a konečně napíše něco originálního, co nedá odhadnout po dvou řádkách. Vím, jsem naivní, ale stále doufám. :-)
VymazatA máš pravdu, Narcisko, vážně jsem na tyhle blbosti už asi stará, protože bych ty hrdinky velmi často pořádně profackovala, aby se vzpamatovaly a začaly se chovat normálně. Ale pohádky mám ráda stále, možná dokonce raději. Až nyní velmi často oceňuji jejich důmyslnost. :-)