středa 11. září 2013

Recenze: Paměti Pařížských katů - Charles Henri Sanson

Řemeslo, které jde ruku v ruce se smrtí a krví. Toto jsou jeho paměti...

Charles Henri Sanson patřil do rodiny katů, kteří sedm generací (od konce 17. století do poloviny 19. století) vykonávali popravy v Paříži. Tato tradice by nejspíš pokračovala dále, ale tento „poslední“ kat neměl mužského potomka, za což byl sám rád, protože tak neměl komu své řemeslo předat a roku 1847 byl poslán do výslužby. Rodinné prokletí skončilo a Henri chtěl ještě sepsat paměti své rodiny. Jakési paměti, kde však neobhajoval katovské řemeslo, ale spíše poukazoval na jejich život,  povinnost vůči králi a předpověď konce trestu smrti.

Jak to vše začalo? Kdo uvalil toto prokleté řemeslo na rod? Tím prapředkem byl Charles Sanson, narozen 1635, který pocházel z urozeného rodu, ale po tragické nešťastné lásce ke své nevlastní sestře se sám odsoudil, když se zapletl s dcerou kata. A z této smutné historie vyšel první kat z rodu Sansonů, jehož řemeslo mělo jako prokletí dopadnout na každého mužského potomka.

Kati, opovrhovaní lidé, kteří byli stranění společnosti více než nejhorší zločinci, a nikdo s nimi neprohodil půl slova. Ale i tito „prokletí“ měli rodiny a hlavně city, často i výčitky za usmrcené životy. Málokterý kat vydržel vykonávat své řemeslo až do smrti, nejen díky nemocem, ale i kvůli celkovému vyhoření, je po několika desetiletích nahradili jejich synové.
Třeba autor těchto pamětí za čtvrt století své služby usmrtil více jak sto lidí, a to se třeba vůbec nedá srovnávat s jeho dědem a otcem, kteří zažili Velkou francouzskou revoluci postavenou na hektolitrech krve a později moc republiky, kvůli níž šlo na popraviště i padesát vězňů denně.
„Minulý měsíc jsem dostal na žádost občana prokurátora rozkaz, abych odstranil krev, která tekla skrze prkna pod gilotinu, kde ji za bílého dne žrali psi. Byl vyhlouben příkop a pokryt mříží, která se každého dne umývala. Ale krev rychle tuhla a nevsakovala se do země a hnijíc šířila zápach po celém náměstí. Minulé noci jsem dal prohloubit příkop a nadělat pět malých žump ústících do pěti struh.“
(str. 252)
První Sansoni měli vcelku všestranné řemeslo - popravy sekerou, lámání údů, čtvrcení, vplétání do kola a jiné tresty. Celkově to nebylo tak ubíjející a hlavně monotónní. Po vynálezu gilotiny se to však změnilo a na popraviště putoval jeden odsouzenec za druhým. Přivázat na prkno, spustit čepel a hlava je v koši. Kdo je další? To by psychicky vyčerpalo i ty nejotrlejší osoby.

Tyto paměti ukazují krvavou historii Paříže, která nebyla tak vznešená, jak by si lid přestavovat a na popraviště putovali jak slavní a významní osobnosti, zapsané do dějin, tak i ti bezvýznamní.
„Smrt králi! Pád tyrana! Ať žije republika!“, to volali na počátku revoluce všichni a popravy byly společenskou událostí, na které nikdo nesměl chybět. Jenže i tato kratochvíle se musela jednou přejíst a v době Hrůzy, kdy kat s pomocníky ani nestačovali utírat krev z čepele gilotiny, se to stalo. Lidé už nechtěli další soudy a popravy, ale stačil nový impuls a na popraviště kráčeli ti, co nařídili smrt „zkažené“ šlechty. Ale takové už jsou dějiny, všude leží tratoliště krve nevinných i vinných lidí.

Kniha se ovšem nezabývá jen katy a popravami, svou velkou roli mají i odsouzení, ti kteří se mají setkat s gilotinou tváří tvář. Bylo zajímavé sledovat, s jakou hrdostí to podstupovali bezvýznamní lidé s odvahou i vírou, a jak zbaběle se chovali ti mocní. Občas to bylo až k pláči, i kati obdivovali to odhodlání, ale nemohli nic učinit. Kati jsou pouze nástroji výkonu trestu smrti a jejich úkolem je plnit příkazy soudců a těch nahoře.

Paměti Pařížských katů byla neobvyklá četba, která odhalovala události a popravy sedm generací katů, ale zároveň nešlo jen o historické či statistické údaje. Vše je doplněno o procítěný příběh, jenž sice není souvislý, ale zároveň ukazuje pravou tvář mužů z rodu Sansonů. Psal jej pomocí deníků a dokumentů poslední kat, který doufal ve zrušení trestu smrti a nápravu společnosti.

Tato kniha dokáže místy vyrazit dech svou upřímností a hlavně čtivostí. Na to, že jde o historii, tak se děj čte velmi dobře a vše plyne, jak má. Nenudí a čtenář si ji vychutná jako dobré víno. Po douškách si užijete každé písmenko.

Vynikající literární zážitek, který mi hodně připomněl kroniku Mydlářů, což byl rod katů v Praze. Jak je vidět, popravčí byli potřeba všude a v Paříži měli díky krvavým dějinám o práci postaráno.

Hodnocení: 5/5

Název: Paměti Pařížských katů
Autor: Charles Henri Sanson
Vazba: Tvrdá s přebalem
Počet stran: 416
Vydal: Dobrovský - Omega, 2013 (1. vydání)
Doporučená cena: 199 Kč

3 komentáře:

  1. Vynikající recenze a děkuji za ni. I když tohle není moje obvyklá četba, tak do téhle knihy se rozhodně pustím.
    Daniel

    OdpovědětVymazat
  2. Jako milovnici Pamětí kata Mydláře mě tohle hodně zaujalo, píšu si na seznam K přečtení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A teď koukám, že od toho spisovatele mám Tajnosti popraviště, tak to se na ně asi vrhnu dřív, než jsem měla v plánu.

      Vymazat

Velmi děkuji za váš komentář.