Procitnutí slečny Primové (Natalia Sanmartin Fenollera)

„Myslí si, že litují minulosti, ve skutečnosti však touží po budoucnosti.“
- John Henry Newman -

     Slečna Prudencia Primová je sice sebevědomá a moderní žena s mnoha tituly, ale uvnitř sebe cítí jako by patřila do jiného století, prostě do moderního světa nezapadá a věčně spěchající lidé, ženoucí se za budoucností, ji unavují. A tak odpoví na podivný inzerát v novinách, čímž se jí změní život víc, než by čekala.
     Odjede do malého městečka San Ireneo de Arnois, které vypadá jako by se tu čas zastavil v devatenáctém století. Tedy, jistě jsou tu moderní vymoženosti jako auta, elektřina, i kuchyňské spotřebiče… ale lidé se od moderního světa distancují a svými hodnotami slečnu Primovou fascinují. Přijme místo knihovnice u „muže z křesla“ a má za úkol srovnat jeho obsáhlou knihovnu. Brzy poznává svérázné a jedinečné místní obyvatele. Městečko ji přijme mezi sebe a například spolek místních dam se rozhodne, že každá spořádaná dospělá žena by měla být vdaná…

     ... Ne každý si dokáže připustit, že se stal obětí historického omylu, opakovala si hrdě pro sebe. Ne všichni žijí tak jako ona s trvalým pocitem, že se narodila v nesprávný čas na nesprávném místě. A ještě méně je těch, kteří si stejně jako ona uvědomují, že to vypadá, jako by se vše obdivuhodné, nádherné a vznešené beze stopy vytrácelo. Svět, stěžovala si Prudencie Primová, ztratil veškerý cit pro harmonii, rovnováhu a krásu. Ovšem ne všichni tu pravdu vidí, ne všichni cítí v nitru nezlomné odhodlání tomu vzdorovat.
(str. 17 - 18)

     Kniha by se mohla zdát, jako romance inspirovaná příběhy Jane Austonové, ale není tomu tak. Ano, je tu romantická linka, která se vine mezi slečnou Primovou a jejím tajemným zaměstnavatelem „mužem z křesla“. Ovšem rozhodně nejde o lásku na první pohled, která vydrží až do konce věků, tak jak to známe z pohádek. Ne, tady jde o vzájemné porozumění a zjištění, že i když k sobě najdete cestu, tak se mezi vás může postavit velká zeď z přesvědčení a rozdílných společenských hodnot.

     Hlavní hrdinka mi byla sympatická od prvního řádku a možná jsem s ní během čtení ne vždy souhlasila, ale její zásadovost a láska ke knihám tyto rozpory umírnily. Je to zajímavá mladá žena, která po letech v „kleci“ moderního světa ve velkém městě poznává, že pravé hodnoty jsou úplně jinde než v honbě za skvělou prací, bohatstvím a ideálním životem. V malém městečku se může volně nadechnout, zastavit se a rozhlédnout kolem sebe, aniž by pořád někam spěchala.

     Slečna Primová nyní potřebovala vzduch. Musela jej při chůzi cítit na tváři, musela vnímat jeho vůni a vdechovat ho. Někdy se přistihla, že přemýšlí o tom, jak dlouho žila, aniž by vzduch potřebovala. Za zimních rán ve městě vycházela z domu zachumlaná tak, že jí byly vidět jen oči, rychle kráčela k metru, seběhla schody spolu s desítkami dalších lidí a protlačila se do vagonu. Pak vyšla v davu z metra, běžela až ke dveřím kanceláře a tam strávila celý dlouhý den. A kde byl mezitím vzduch? V jakém životním okamžiku zapomněla, že existuje vzduch? Kráčet, aniž by člověk musel běžet, ona prostá rozkoš z toho, že se můžeme beze spěchu procházet, toulat se, bloumat, zvědavě se rozhlížet. Kdy se něco tak obyčejného a skromného stalo přepychem?“
(str. 276 - 277)

     Hned po příjezdu do městečka je slečna Primová v šoku z výchovy místních dětí, které sice navštěvují školu, ale hlavní výuku obstarává rodina. Ve škole se děti naučí základům jako čtení, psaní a počítání, ale skutečné vědomosti se učí na soukromých hodinách s rodinou nebo v domě „muže z křesla“. Dbá se na znalosti literatury a znalostí obsažených v ní, aby tomu co čtou, rozuměly, takže není vůbec divné, když sedmiletá dívka cituje Danta nebo Vergilia. Jo, pro někoho je to nepředstavitelné, ale v tomhle městečku lidé prostě přijali jiné hodnoty než moderní svět.

     „Slečno Primová, věříte, že na světě skutečno existuje někdo takový jako pan Darcy?“ zeptala se tentokrát Eksi, která ve svých sedmi a půl letech psala příběhy na pokračování pro své sourozence.
Knihovnice, kterou by ještě před několika týdny udivilo, že tak malá dívenka už čte podobnou literaturu, odložila váleček, ruce si otřela do zástěry a otočila se k ní.
     „Já si, Eksi, myslím, že Jane Austenová si zaslouží náš plný obdiv, protože stvořila dokonalého muže. Ale jelikož jsi velmi chytrá holčička, určitě víš, že dokonalý muž neexistuje, což znamená, že...“
     „Že na světě není nikdo takový jako pan Darcy,“ vesele za ni dořekla dívenka.
(str. 55)

     Někdy máte pocit, že jako by všichni místní obyvatelé vypadly z nějaké hodně staré knihy. Ale rychle si na to čtenář zvykne a oblíbí si je. Postupně se tak dozvídáme nejen příběh slečny Primové a „muže z křesla“, ale jak se někteří lidé do městečka dostali a jak už zůstali. Život tady není pro každého, jak v knize poznáme, ne všichni si zvyknou a dokáží přijmout rozdílný způsob života. Ale slečna Primová sem zapadne, jako by se proto narodila. Možná má pravdu v tom, že se narodila do špatného století, ale osud jí dává novou šanci, aby někam zapadla. Záleží jen na ni, zda tento dar dokáže přijmout…

„...všichni jsme do jisté míry to, co čteme.“
(str. 166)

     Knihy mají v této knize hlavní slovo, mluví se o nich neustále. Někdy jde o doporučení nějaké zajímavé četby, jindy rozhovor o obsahu některé klasiky a jindy o hádku o důležitost nějaké knihy. Ano, třeba slečna Primová pokládá za velmi důležité, aby si každá mladá slečna přečetla Malé ženy, jinak by jejich život nebyl plnohodnotný. Jenže její zaměstnavatel má jiný názor. Podobných hádek a nedorozumění se objeví mnoho.

     „Víte, co mě na tom překvapuje nejvíc, Prudencie? Hledím na vás, na ženu obtěžkanou tituly, moderní a rozhodnou, a nedokážu si vás představit, jak čtete Malé ženy.“
Slečna Primová zvedla svůj špičatý nosík horlivěji než jindy.
     „Můžu vědět proč?“
     „Protože je to kýčovitá a přeslazená kniha, a je-li něco, co skutečně nesnáším, pak je to nasládlá sentimentalita. Jsem rád, že Herminie a vy uznáváte, že Louisa May Alcottová není Jane Austenová, neboť to skutečně není.“
     „Četl jste tu knihu?“ zeptala se knihovnice. „Myslím Malé ženy.“
     „Ne, nečetl,“ odpověděl klidně její zaměstnavatel.
     „Tak alespoň jednou v životě přestaňte kázat, a než budete soudit, přečtěte si ji.“
     Muž z křesla se rozesmál a se zájmem na ni pohlédl.
      „Vy mě žádáte, abych četl Malé ženy? Já?“
    „Ano, vy. To nejmenší, co můžete udělat, než nějakou knihu zavrhnete, je přečíst si ji. Nemyslíte?“
(str. 168)

     Procitnutí slečny Primové pro mě bylo jako pohlazení po duši, u kterého bych si přála, aby nikdy neskončilo. Jistě, je to odpočinková četba s romantickou zápletkou, ale zároveň se mezi řádky skrývá mnohem víc. Možná je to trochu až kritika soudobé společnosti, jak se lidé odklánějí od klasických hodnot, a život se stává hon na dokonalost. Radovat se z běžných maličkostí a dovolit si zastavit se a chvíli snít, to dnes je skoro zločin. To přece v moderním světě nemůže být, ne? A možná by si každý člověk v sobě měl uchovat alespoň střípek dětského snílka, aby se život stal radostnějším.

     Knihovnice trávila odpoledne tříděním zaprášených těžkých svazků. Některé neměly jinou hodnotu než tu, že v domě vydržely po dlouhá, osamocená léta. Jiné přežily předky, kteří je sem přinesli kdysi dávno, když se usadili v San Ireneu. Slečně Primové se ty knihy líbily. Dojímala ji myšlenka, že tam, na starých policích leží svazky jako tiší svědkové příchodu nocí a střídání dnů.
(str. 179)

     Knihu můžete číst jako oddychovku, romantiku, něco milého a ideálního pro milovníka knih. Možná to nesedne každému, stejně jako by všem nevyhovoval život v městečku San Ireneo de Arnois, ale zkusit se má všechno, třeba si člověk rozšíří obzory. Pro mě je to milá kniha, kterou jsem četla již několikrát a ráda se k ní vracím.

Název: Procitnutí slečny Primové (orig. El despertar de la señorita Prim, 2013)
Autor: Natalia Sanmartin Fenollera
Překlad: Dora Poláková, Jana Novotná
Vydal: Host, 2014 (288 stran)

Komentáře

  1. Máš pravdu, že kniha nesedne každému. Je jiná a tím jsem si jí oblíbila i já.
    Můj celý názor si můžeš přečíst u mě na blogu Medvědí oáza a tak si porovnat naše pocity :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Četla jsem a líbila se. Ano, je tam spoustu moudra mezi řádky, kdo chce, tak si ho najde :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Velmi děkuji za váš komentář.