Anton a Jonatán - Jostein Gaarder

Anton je plyšový medvídek a vypráví příběh o tom, jak si se svým nejlepším kamarádem, klukem Jonatánem, hrají, zažívají dobrodružství a radostné chvíle. Dětská představivost a snění se rozvíjí s každou stránkou. Ale nic netrvá věčně, ani život, a tak se jednoho dne stane něco nečekaného...

Antone, říkal mi často Jonatán. Nemáme my štěstí? Svět je náš. Jsme tady.

     Na tuhle knížečku jsem náhodou narazila v dětském oddělení knihovny, byla tam vystavena na poličce, takže mě na první pohled zaujal roztomilý obrázek na vrchu knihy. Trochu jsem si jí prolistovala, hodně obrázků a jen pár vět textu... No, pro dospělého čtenáře to asi moc čtení nebude, ale alespoň si vychutnám dětský příběh, říkala jsem si v duchu a knihu si půjčila.

     Kdybych jen věděla, do čeho jdu, tak bych se asi stejně do knihy pustila, protože je to úžasná kniha, ale... Nestává se mi často, abych během čtení brečela, a u dětských knih už vůbec ne, ale ten konec... Bože, prostě jsem se rozbrečela a rozhodně nešlo o jednu slzičku v oku, ne, tekly mi slzy a byla jsem v šoku. Pár vět na konci a z radostného vyprávění jsem se přenesla do smutné melancholické nálady.

     Od autora jsem zatím četla jen dětskou knihu Jako v zrcadle, jen v hádance, kde se dívka Cecilka vyrovnává s tím, že je vážně nemocná. Navštíví jí anděl, aby jí pomohl pochopit, že smrt je nevyhnutelná a součást života. Do budoucna se chystám přečíst i Sofiin svět.

     Zvláštností této knihy je, že vypravěčem je plyšový medvěd Anton, tedy neživá věc, která však v očích dítěte ožívá. Dětská představivost tu hraje hlavní roli, a tak se společně vydají probádat Měsíc, nebo třeba v ponorce objevují mořské hlubiny, přitom ve skutečnosti neopustí pokoj. Venku se prohání na kole, poslouchají dospělé a zvídavý chlapec objevuje svět. Čtenář to vše vnímá z pozice plyšáka, kterého Jonatán bere všude sebou, a tak Anton je sice jen plyšový medvídek, ale zároveň vnímavý vypravěč.

     Snad nebudu moc spoilerovat, když napíšu, že se na konci Jonatánovi něco stane. V knize se sice neobjeví slovo „smrt“, ale závěr je jako studená sprcha, která mě ochromila, protože zbytek knihy jsem si užívala veselé vyprávění o různých dětských dobrodružstvích. Vlastně si neumím představit, jak na knihu zareaguje dítě. Možná, děti to prostě přijmou, ale já jsem dospělá a nesnesu pomyšlení, že medvěd Anton zůstane sám na poličce, kam jej na konci příběhu rodiče Jonatána uklidili. Samota a vzpomínky na krásné chvíli se svým kamarádem, to jediné mu zbylo.

     Chápu to poselství knihy, že se lidé i děti mají radovat ze života, protože je štěstí, že můžeme žít své životy. Ale proč ten medvěd musí zůstat sám? Proč se to muselo stát zrovna jemu?

     Ilustrace jsou nádherné a velmi detailní, takže příběh dokreslují. Textu je v knize hodně málo, a vlastně příběh jen nastiňuje. Právě ilustrace ho rozvíjí a všímavý čtenář si představuje, jak se scény příběhu vyvíjí mimo papír. Představivost a fantazie jsou pro knihu velmi důležité.

     Knihu Anton a Jonatán mohu jedině doporučit, sama jsem si „četbu“ užila a ten konec mě velmi zasáhl, protože jsem si obě hlavní postavy příběhu velmi oblíbila.

     Pro koho je tato kniha? No, uvádí se, že pro děti od 7 let. Ale já bych řekla, že pro všechny citlivé duše, které si v sobě uchovaly alespoň zrnko dětského snění.

Název knihy: Anton a Jonatán (orig. Anton og Jonatan, 2014)

Autor: Jostein Gaarder

Ilustrace: Akin Düzakin

Překlad: Jarka Vrbová

Vydal: Albatros, 2014 (56 stran)