Ožívám a píšu…

Psát, psát a ještě jednou psát! Je jedno co, ale hlavně je nutné psát, i kdyby to byly jen útržky myšlenek a nápadů na kousek papíru. Udržet si tvořivé spojení, kterým spisovatelé píší knihy, novináři články a blogeři své blogy.
     Ani nevím jak, ale na dlouhý čas jsem o schopnost psát přišla. Samozřejmě, že dovednost psaní mi zůstala, takže třeba seznam nákupu jsem zvládla. Mám na mysli to, že jsem nebyla schopná dát dohromady ani odstavec smysluplného textu. Polapit myšlenky a dojmy z knih, sepsat recenzi bylo nad mé síly, nebo jsem se k tomu nedokázala přinutit. Seděla jsem u počítače, ruce na klávesnici, čučela do Wordu a nevypotila ani písmenko. Příspěvků na blogu ubývalo, až ustaly úplně…


     Uvažovala jsem, že blog pohřbím a tím to skončí, ale… Pořád mi v hlavě vlálo slovo ALE. Vážně chci Literární koutek opustit navždy? Po tolika letech společných chvil, kdy mi blog byl místem klidu, pohody a domovem? Asi budu znít šíleně, ale připadala jsem si, jako bych opouštěla přítele a házela jej přes palubu. Navždy znamená konec se vším… Co když se budu chtít vrátit? Co mi způsobilo psací blok? Jak mám pokračovat? Kde najít inspiraci? Ale chci se doopravdy vrátit?

     Čtení mě baví stále, čtu méně než dřív (vlastně se ptám, jak jsem mohla přečíst tolik knih) a chtěla bych o knihách zase psát. Asi mi chyběla odvaha. Během těch měsíců nečinnosti, kdy blog zmíral, jsem si zapisovala nápady na články a říkala si, že o víkendu začnu a něco sepíšu. Ale víkend minul, a pak další týden zmizel též… čas plynul a já stále psaní odkládala, až na někdy příště. Ale nač čekat?
     Během čekání na moment odhlodání mi odešel Toddík, takže název Literární koutek „U fretko-koucoura“ není už přesný, spíš by to mělo být o „U dvou kocourů“. Pohrávám si s myšlenkou název zkrátit jen na Literární koutek, ale to uvidím časem. Nechci Toddíka jen tak vymazat.

     Kromě čtení také tvořím bujo (Bullet journal, což je takové tvoření si vlastního diáře podle sebe) a různé malůvky a koláže. Není to nic velkolepého, ale papír mě prostě baví. Nikdy se nevzdám pocitu, když plnícím perem píšu slova na papír. I tenhle příspěvek jsem si předpřipravovala do papírového bloku. Asi nikdy nebudu člověk vyžívající se v nejmodernějších technologiích. Pro mě byl velký krok, když jsem si loni v létě koupila telefon s dotykovým displejem, ale ten starý s čudlíky také ještě používám. A mám notebook, o který se dělím se sestrou… Vlastně jsem doteď nepřišla na to, k čemu je lidem tablet, když mají dotykový telefon. :-D
     No nic, jsem ztracený případ, ale to jsem odbočila. Tvoření bujo, stříhání a lepení koláží mě přivedlo k nápadu psát si deník, samozřejmě papírový. Zapisovat své myšlenky, nápady, zážitky, dojmy z knih a filmů… prostě cokoliv, ale hlavně psát každý den něco. Psát a psát… V květnu jsem začala a už po pár dnech mi to přišlo naprosto normální. Je to prima si večer sednout a psát. Miluji ten kontakt ruky, pera a papíru. Je to relax a pomáhá mi to utřídit si myšlenky.


     A pak si Nikča, která měla též „psací blok“, předělala své Hnízdo zvrhlé Narcisky a začala psát články. Tahle bezvadná osůbka mě nevědomě nakopla. Když to dokáže ona, tak i já zvládnu zase blogovat. A tak po dlouhé době píšu příspěvek, pracuji na recenzi (nebo spíš komentáři ke knize) a v hlavně se rodí nápady na oživení blogů. Ano blogů, chci znovu rozběhnout i Jiný prostor, který je místem na tvořivé věci jako básně, malůvky, koláže… Prostě se znovu dostat do psaní a blogovat.
     Netvrdím, že tu budou příspěvky přibývat den co den, ale alespoň jeden týdně se objeví. A budu doufat, že mě nadšení nepustí. :-)

     To bude pro dnešek všechno, v krátkosti řečeno, vracím se na blog a znovu jej oživím.

Komentáře

  1. Blog prokoukl, příjemná změna /trochu mě ruší ta horní lišta, ale to je jen můj subjektivní pocit/. Držím palce, ať ti nadšení a elán vydrží, ráda se k tobě vracím.

    OdpovědětVymazat
  2. jo to znam, louceni je tezke a nepredstavitelne... lepsi je proste udelat pauzu a zbytecne to nehnat do extremu

    OdpovědětVymazat
  3. Tuším jaké to je. Mám to dost podobně. Nechci svůj kousek internetu jen tak pohřbít, ale zároveň málokdy mám, co psát. Múza odešla, prostě zmizela... Zatím se držím, ale třeba to časem usne...
    Budu držet palce, aby ses rozepsala, pokud tě to bude činit šťastnou... Budu se těšit :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Velmi děkuji za váš komentář.