Literární koutek "U fretko-kocoura"

Před Vánoci jsem přečetla dvě odpočinkové knihy pro děti od osmi let, které mají rády zvířátka. Jedná se o knihu Pejsek ve sněhu a Ztracené koťátko , autorkou je Lucy Daniels a patří do série "Archa zvířat". Obě jsou pohodové oddychovky, které jsem si užila.        Dívka Mandy Hope miluje zvířata nade vše, a není se čemu divit, protože její rodiče vedou veterinární ordinaci Archa zvířat a společně pomáhají zvířatům. Každá kniha ze série vypráví samostatný příběh o nějakém zvířeti, které se dostalo do úzkých a Mandy mu nějak pomohla. Je to šikovná dívka, která vypomáhá v ordinaci a touží se jednou stát veterinářkou, aby pomáhala zvířatům. Zatím je dětsky naivní, ale i to dodává knihám své kouzlo, protože najednou se čtenáři chce věřit, že by i ve skutečném světě mohlo dobro zvítězit.

Rok 2019 začal, a že bych se konečně vrátila k psaní o přečtených knihách? Mám chuť sepisovat dojmy z knih, nezávazně a jen tak pro radost. Tak snad se konečně dokopu něco sepsat. Knižní výzvu od Ells neberu jako výzvu, ale spíš mi slouží jako přehled přečtených knih na daný rok.  :-) Kde jsou doby, kdy jsem knihy nasávala jako houba, protože jinak není možné, abych toho tolik přečetla. Těch pár let jsem vlastně jiné zájmy než knihy neměla, ale teď se snažím tvořit, kreslit a básnit, takže na čtení už nemám moc času. A dokonce se mi stává, že nemám na čtení ani náladu, což už je u mě hodně zvláštní. :-) Na rok 2019 jsem si dala Knižní předsevzetí ...

Psát, psát a ještě jednou psát! Je jedno co, ale hlavně je nutné psát, i kdyby to byly jen útržky myšlenek a nápadů na kousek papíru. Udržet si tvořivé spojení, kterým spisovatelé píší knihy, novináři články a blogeři své blogy.      Ani nevím jak, ale na dlouhý čas jsem o schopnost psát přišla. Samozřejmě, že dovednost psaní mi zůstala, takže třeba seznam nákupu jsem zvládla. Mám na mysli to, že jsem nebyla schopná dát dohromady ani odstavec smysluplného textu. Polapit myšlenky a dojmy z knih, sepsat recenzi bylo nad mé síly, nebo jsem se k tomu nedokázala přinutit. Seděla jsem u počítače, ruce na klávesnici, čučela do Wordu a nevypotila ani písmenko. Příspěvků na blogu ubývalo, až ustaly úplně…

Tuhle sobotu 16. června bude další Knihex , na který se už moc těším. Promazávala jsem počítač a vypadlo na mě pár fotek z mého loňského červnového výletu do Prahy. Z neznámého důvodu jsem o tom nesepsala své dojmy. No, po roce si samozřejmě už nic nepamatuji, takže sem hodím jen pár momentek, které jsem nafotila během výletu. Neumím fotit a vlastně mi to přijde divný, fotit lidi okolo, takže jich moc není.      Na Knihexu jsem byla podruhé a znovu si získal mé sympatie tím, jaká je na ostrově Štvanice krásná atmosféra. Je to knižní jarmark, kde jsou malá nakladatelství, taky Paseka a Host, nějaká "papírnictví", kde se dají sehnat krásné sešity, zápisníky... a také antikvariát.        O rok předtím jsem byla na Knihexu poprvé , už se konal na Štvanici, roky předtím byl na náplavce, ale to jsem nezažila, což je škoda. Ale umístění na břehu Vltavy na ostrově Štvanice je skvělé a ta příroda je úžasná. Hlavně je to venku v přírodě, tak...

Sepsala jsem dojmy z mého knižního výletu do Prahy na Svět knihy, takže to není shrnutí akce, ale tak trochu vypsání z mých zážitků a pocitů během dnešního dne. Pokud bych měla výlet shrnout, tak bych řekla: Přišla jsem, viděla jsem a přežila jsem… :-)      Minulý rok jsem na veletrhu nebyla, a vlastně se mi moc nechtělo ani letos. Přiznám se, že Svět knihy nemám moc ráda. Možná se ptáte, co jsem to za knihomola? No, nejsem příliš společenská a davy lidí mě děsí, není tedy divu, že mám mnohem raději Knihex v červnu, který je malý a pod širým nebem. Celkově je komornější a má své kouzlo. Netvrdím, že výstaviště není pěkná budova, ale už kolem poledne je tam nedýchatelno a připadám si tam jako rybička v akváriu.